Pláž Bolonia
Menu
Nemovitosti v České Republice
Reklama
Kontaktní informace
Užitečné odkazy
Na Costa de la Luz je vlastně jiné skoro všechno. Písečné pláže se tu táhnou donekonečna, pobřeží není členěné každou chvíli nějakým poloostrovem či zálivem jako třeba na Costa Brava. Krajina směrem do vnitrozemí je plochá nebo mírně zvlněná, ne jako na Costa del Sol, kde od moře vidíte třítisícovky. A taky tu chybí obří masová střediska, na rozdíl od takového Benidormu nebo Lloret de Mar na východním pobřeží Španělska.
Vlivem otevřeného Atlantského oceánu je tu v létě znatelně chladněji než na středomořském pobřeží a prakticky neustále tu fouká. A na rozdíl od mnoha mezinárodních středisek na východním pobřeží jezdí na Costa de la Luz především domácí Španělé.
Vydali jsme se prozkoumat jižní část Costa de la Luz. Ty krásné, srpkovitě vyseklé pláže, které se zdají končit až na obzoru. Vidět mys Trafalgar, kde se skoro před 210 lety psaly dějiny. Zažít působivou atmosféru pueblos blancos, bílých vesnic, jejichž domy šplhají po kopcích v zeleném vnitrozemí. A nakonec na sebe nechat působit poryvy neutuchajícího vichru, který – na pozadí afrických hor a nekonečného oceánu – v Tarifě tolik milují surfaři všech kategorií.
Mezi Cádizem, historicky nejvýznamnějším městem na Costa de la Luz, a Tarifou, ležící na vstupu do Gibraltarského průlivu, mění pobřežní čára výrazněji směr jen na jediném místě. Přesto by Cabo Trafalgar (mys Trafalgar) znal málokdo, nebýt toho, že se v přilehlých vodách odehrála na podzim roku 1805 jedna z nejslavnějších bitev novověkých evropských dějin. Anglické loďstvo v ní na hlavu porazilo spojené francouzsko-španělské jednotky a admirál Horatio Nelson, který v bitvě sám zahynul, se stal britským národním hrdinou. Prestiž Trafalgarského náměstí v Londýně je toho dostatečným důkazem.
Navzdory historickému významu je Trafalgar dnes docela nenápadným místem. Na nízkém mysu, který odděluje sobě podobné, do daleka se táhnoucí písečné pláže, stojí bílý maják – a to je skoro všechno. V místě není žádný výrazný památník, jen informační tabule sděluje, co se tady 21. října roku 1805 odehrálo. Jako by se i po více než dvou staletích Španělé za trafalgarskou bitvu tak trochu styděli, byla to přece jejich porážka.
Pobřeží severozápadně od Tarify; nízká zástavba nejjižnějšího města evropského kontinentu je vidět na obzoru.
Pláž Bolonia
Přicházíme na mys Trafalgar z malého letoviska Los Caños de Meca, od posledních domů je to k majáku asi půldruhého kilometru. K mysu sice vede silnice, ale jinak než po svých to nejde: asfalt je na několika místech zavátý pískem. Tak, že cedule „zákaz vjezdu“, která z písečné masy sotva vykukuje ven, působí skoro zbytečně. Obcházíme maják, který není veřejně přístupný, a užíváme si vyhlídku na obě strany. Směrem na východ se terén nad pobřežím, porostlý hustým lesem, zvedá do značné výšky. A to je náš další postupný cíl.
Maják na mysu Trafalgar
Trasa do chráněného území Parque Natural de la Breña y Marismas del Barbate vede chladivým piniovým lesem – to je oproti větrem bičovaným pobřežním planinám kolem mysu Trafalgar docela velká změna. Z celého pobřeží Costa de la Luz je to nejdramatičtější scenérie, k moři tu padají útesy více než 100 metrů vysoké a nad nimi se místy zachovaly mohutné obranné věže.
K největší z nich, Torre de Tajo, míříme od lesního parkoviště pěšky nejdříve. Borovice pinie tu vytvářejí charakteristické deštníkovité koruny, místy jsou mezi ně vtroušeny divoce rostoucí olivovníky a často také jalovce. A všude to omamně voní. Kvůli stromům spatříme věž, nedávno rekonstruovanou, až na poslední chvíli. Z vyhlídky za ní se otevírá nádherný pohled k mysu Trafalgar i na druhou stranu, k jihovýchodu. V oparu v dálce tam už tušíme hory nad marockým pobřežím kolem Tangeru.
Ze stezky, která míří od strážní věže k letovisku Barbate, vidíme pod sebou linku pobřeží skoro pořád. Protože rybářská sezona ještě nezačala, je na moři klid a nejvýraznějším zvukem, který nás provází, je šumění borovic, případně vzdálený příboj. Jinak byl ovšem lov ryb, zejména tuňáků, po staletí hlavním zdrojem obživy místních komunit. Ostatně název nedalekého městečka Zahara de los Atunes je toho jasným dokladem.
Pobřežní útesy v Přírodním parku Brena y Marismas del Barbate
Bývalá strážní věž Torre de Tajo v Přírodním parku Breña y Marismas del Barbate
Ten pohled bychom lokalizovali spíše někam do Skandinávie. Při časně ranním pohledu z hradeb městečka Vejer de la Frontera vidíme, jak z údolních mlh vystupují zelené, šťavnaté kopečky. Jaká to změna oproti vyprahlému vnitrozemí, které lemuje nedaleké krajiny kolem Málagy a Almeríe!
Všechno to dělá vláha, které má Costa de la Luz a přilehlé vnitrozemí díky atlantským větrům neporovnatelně více než chráněné polohy na jižním a východním španělském pobřeží. Na rozdíl od přírodních poměrů, které jsou rozdílné, však Andalusii po staletí naopak sjednocoval kulturní svorník, a tím byla přítomnost Arabů (Maurů). Vidíme to i tady ve Vejeru. Vesnici / městečko vystavěli na vrcholu útesu, aby se dalo dobře bránit, a úplně celou zástavbu tvoří bíle natřené domy. Klasické pueblo blanco, tedy bílá vesnice, kterých napočítáte v andaluském vnitrozemí několik desítek. Když jsme předchozího dne navečer do Vejeru přijížděli, vypadalo to zdálky skoro jako přízrak. Vršek kopce do daleka svítil odrazy posledních slunečních paprsků, zatímco dole v údolích už bylo šero.
Arabové / Maurové drželi Vejer více než pět staletí (711 – 1248) a je to dodnes znát. A to nejen na jméně, částice „Frontera“ prozrazuje, že se dlouho jednalo o hraniční oblast, o kterou se svářily mocnosti. Uličky staré části města jsou nekompromisně strmé, křivolaké, a s nějakými zákazy vjezdu si tu nemusí lámat hlavu – auta se sem prostě nevejdou. Moc turistů do Vejeru nepřijde a tak je tu kupodivu i večer docela klid. Malebnému náměstí Plaza de España vévodí kašna z barevných dlaždic a s tradičními andaluskými žábami, skrze něž vystřikuje voda. V labyrintu uliček, v noci jen spoře osvětlených, se několikrát ztrácíme a docela dobře si dokážeme představit atmosféru místa v dobách, kdy Andalusii drželi Maurové, jako v pohádkách tisíce a jedné noci.
Středověké hradby ve Vejer de la Frontera
Ranní pohled z hradeb ve Vejer de la Frontera do andaluského vnitrozemí
Právě jsme zaparkovali auto v Tarifě a dveře jdou sotva otevřít. Dělá to prudký vichr, který se opírá do všeho, co mu stojí v cestě. Když se probojujeme ven, za chvíli máme písek úplně všude. Na první pocit ne zrovna vlídné prostředí, jenže existuje živočišný druh, který právě tohle vyhledává. Jsou to surfaři, hlavně vyznavači kitesurfingu, kterých tu jsou stovky. Brázdí na prknech mělké moře u tarifské pláže sem a tam, mnozí pekelně rychle, zapření do trapéz v nejnemožnějších pozicích – podle toho, odkud zrovna fouká. Moře se zdá být poseté kity, tažnými draky. Krásná podívaná.
Vedle toho, že Tarifa bývá považována za nekorunovanou metropoli kitesurfingu, jde také o nejjižnější výběžek evropské pevniny. To druhé je jistota, nikde jinde nevybíhá Evropa tak daleko k jihu. Malý spor může být pouze o to, kde přesně v Tarifě ten nejjižnější bod leží. Obvykle udávaný výběžek Punta de Tarifa (též Punta Marroquí) se totiž nachází na malém (bývalém) ostrově Isla de las Palomas, který je ovšem dnes spojen s „původní“ pevninou hrází. Jenže ostrov spravuje vojsko a proto je veřejnosti nepřístupný.
Spokojujeme se proto s pohledem z hráze, každopádně stojíme téměř přesně na pozici 36. rovnoběžky severní šířky. V těchto místech je Gibraltarský průliv nejužší, jen 14 kilometrů, a i přes zvířený písek vidíme hory na pobřeží Maroka docela zřetelně.
Odjíždíme z Tarify oděni v dlouhé rukávy a vracíme se k východu na Costa del Sol. Silnice se přehoupne přes docela vysoké, ještě svěže zelené pahorky, z nichž jsou krásné pohledy na Gibraltarský průliv. Pak klesáme dolů do Algecirasu, co naopak strmě stoupá, je teplota. A utichá vítr. Za pár minut je venku 35 stupňů a před námi se otevírá vyprahlé pobřeží jižní Andalusie. Costa de la Luz je definitivně pryč...
Zdroj: Idnes.cz